Nenarodila jsem se ve správné době a země beatniků také není moji kolébkou, ale jsem si jistá, že by mi páslo, kdyby byla a v datu narození bych měla třeba rok 1949. Většinou sdílím hodnoty své země, ctím obecnou přihrbenost, neusiluji o změny a když, tak k většímu „bezpečí, klidu a MÍRU“. Pokud Vás budu chtít pozvat na skleničku, také se nezeptám přímo, ale začnu známým, vyslýchacím rituálem „Co děláš dnes večer?“ převzatým z příručky sňatkového podvodníka.
„On the Road“ a to doslova. Ve vlaku, v buse, v tramvaji. Od potenciálního zaměstnavatele k naprosto nepotenciálnímu. Pouť, kde je každý pohovor milníkem a každý krok učiněný v zástupu lidí s jejich potem, mobilními telefony a příběhy. Dcera, která se omlouvá matce, za nesložené přijímačky. Ne její, ale ty matčiny. Holky to zkusí stejně jako letos i příští rok. Zase se přihlásí obě a tentokráte dcerka s tím přijímacím testíkem mamče určitě bude moci více pomoci, budou na „ně“ totiž už lépe připraveny. Že by příklad, jak minulé generace předávají budoucím nejen praktické znalosti, ale i sociální dovednosti? Jako bych slyšela jemné křupnutí, takové sotva slyšitelné. To, které zní, když se někomu láme páteř, když je člověk nucen přiznat, že je vlastně červ a sehne se hloub, než na co je dimenzován.
Pohovory jako milníky, zpoza každého vyčnívá personalista. Jedna má nadřízená mi kdysi ve snaze vysvětlit, co její otec kádrovák a absolvent VUML dělal v socialistických dobách, tvrdila: „Víš, táta to byl tenkrát takový personalista a VUML, to byla škola pro tehdejší personalisty.“ Nejdříve jsem myslela, že za tímto
výrokem je snaha zlehčit skutky svého otce, nebo snad snaha o rehabilitaci dávno minulého povolání. Teprve nedávno mi přišlo na mysl, že jako žena znalá života mě možná chtěla připravit na to, co mě čeká, pokud se budu chtít vymanit z jejího skorokompetentního vedení. Na nekonečné testy, kde autor bez ostychu zkoumá mé duševní zdraví, sociální návyky, schopnosti a pracovní potenciál. Na CV, ta vyvrhnutá střeva mého života, která budu rozdávat se stejnou frekvencí jako večerníček. Na pohovory mezi čtyřmi, šesti a osmi očima, kde jediná má znalost o tělech příslušících k těm očím jsou údaje na vizitce. Na ústa usmívající se nad mými motivačními dopisy, vznášející otázky po mém původu, motivů jednání i budoucího směřování, na které znám několik pravdivých odpovědí, často však politicky nesprávných. Vymýšlím si, lžu. Předstírám, jak se opět těším na práci v tom „dobrém mladém kolektivu“, na všechny ty regrese, ke kterým se v davu nutíme. A v jednu chvíli jako bych slyšela jemné křupnutí, takové sotva slyšitelné, to, které zní když … Cizí ústa se usmívají.
Mylníky, pohovory se zaměstnavateli, během nichž se často z možných stávali nemožní, za předpokladu, že jsem nebyla naprosto nemožná já. Muž, jenž mi předestřel svůj velký svět bussinesu v oblasti úklidových prací i svoji touhu vzít uklízečku tím mokrým hadrem, když zanedbává svoji práci. Je prý často nerudný a kouří. Snad budu moci vzít jeho touhy týkající se trestajících mokrých hadrů na sebe. Mladík, co představuje svoji firmu otázkami, protože prostá sdělení nejspíš nevyjadřují přesně jeho možnosti. „Dokážete si představit, jak vyděláváte třeba padesát, nebo osmdesát tisíc měsíčně? Co byste dělala, kdyby za vámi přišel člověk a řekl, že chce vhodně investovat milion korun?“ Prodejci čehokoli, většinou momentálně bez zázemí. To se však do dvou, maximálně tří měsíců změní. To víte, léto je okurková sezona. „Tak 2/3 platu z původní částky? Snad byste si neřekla tolik.“
Vstupní pohovor, vstupní školení, zaškolení. Z mnoha pohovorů, z možností, z nejistoty, z lehkosti bytí se mi narodila moje nová práce. Už jen pár nezbytností. Procházím školící místností v centrále. Vzpomínám, jak jsem tady včera po několik hodin studovala strukturu, cíle a etiku společnosti, simulovala na demo soustavě sestávající z košíku plného kamínků. Míjím knihy svých spolu studujících kolegů s různou pokročilostí, mezi nimi i hromádku patřící mému budoucímu nadřízenému. Mimoděk se usmívám při vzpomínce, jak byl včera majitelem firmy zkoušen z osvojených znalostí. Na vrchu leží žlutá kniha. Čtu: „Napsáno podle díla L. Ron Hubbarda“. Cítím závrať. Slabost v rukou. Předměty kolem se jakoby posouvají. Má mysl neodpovídá na otázku „Jak se vám dnes vstávalo?“. Má mysl je opět na tripu a duše v květovaných šatech se skrze má ústa usmívá na našeho školitele. „Mohl byste si na mě udělat dvě minutky čas, než začneme? Potřebovala bych si ujasnit ještě jednu drobnost týkající se včerejšího studia společnosti?“ Čas má. Po vznesení otázky na souvislost Scientologické církve a dianetiky s jejich společností a po pár dalších otázkách a odpovědích, se přesouváme do přilehlé kanceláře. Snažím se vysvětlit, jak moc mi připadá nepřijatelné spojení finanční společnosti, která zpracovává data svých klientů o výši jejich příjmů, o jejich úvěrech, pojištěních, nemocech a jeho, majitele a pravděpodobně scientologa. Mladý muž se mi snaží přiblížit užitečnost svého postoje a funkčnost jím používaných postupů. Já myslím na bájného Toma Cruise a mladíka, který prožil roky svého mládí v podchodech pražského metra rozdávajíc tam reklamní letáčky Scientologické církve.
On the Road, ve vlaku. Sedím v zatuchlém kupé, skrze upatlané okno sleduji ubíhající krajinu, z chodbičky cítím vůni doutnající trávy, na zápěstí průvodčí cinkají korálky, třeba je ročník 49. Je možné, že je Plzeň městem stejně prodchnutým mystikou jako třeba Brno?