Je nás příliš. Nás kteří jsme jako pečovatelé a sanitáři poznali život a smrt ve zdravotnických zařízeních na třetích, čtvrtých a já nevím kolikátých internách, v LDNkách, v domovech důchodců. Přežvykování na prázdno, nepřítomné pohledy. Kaši jídla a slin na obličeji, na bryndáku. Studená mastná polévka v plastovém hrnku. Zanesená plastová brčka. Smrad. Z dezinfekce. Z plen do nichž se vsákne snad hektolitr moče. Ze zadků sedících hodiny v hovnech. Televizor a nekonečné uřvané jihoamerické telenovely. Suchá ústa, vpadlé tváře. Mokvající kůže. Instinkt velí neodkrývat bílé, mandlem spečené povlečení s razítkem zařízení.
Je nás příliš. Nás kterým nezemřel blízký na tenisovém kurtě, ale pomalu vyhasl zbaven důstojnosti. Ležáci. Každá návštěva je cestou přes řeku smrti Acherón, anonymní zdravotník nevlídným Charónem, který jediný zná cestu, který vám ve vteřině obratně vnutí pravidla Hádu, říše mrtvých. Váš blízký bíle zahalený mrtví nemrtví pod vlivem sedativ. Instinkt velí neodkrývat bílé, mandlem spečené povlečení s razítkem zařízení.
Hodilo by se nám nějaké úhledné, snadno ovladatelné, bezbolestné a výhledově v přijatelném čase realizovatelné řešení?
Mám snad čas starat se pět let o nemocnou bábu? Pouštět si dvakrát denně do bytu pečovatelku? Aby mě někdo kontroloval jestli mám uklizeno, nebo co? Vždyť je mi sotva čtyřicet. Iks let někomu utírat zadek? Vždyť ten doktor to sám říkal, co s ní budu dělat když se něco stane a třeba se mi začne dusit? A co potom až … no? Kdo mě kde vezme?
Je nás málo. Nás kteří byli u toho když se umírá doma. Tři soboty z měsíce jsem navštěvovala domov kde umírala devadesátiletá paní. Dezinfikovat jsme nějak nestíhaly. Ani já, ani její dcera, ani pečovatelky Diakonie ČCE. Ze všeho nejdříve jsme prohrály bitvu o schopnost dorozumět se, následoval boj o každé sousto, boj s proleženinami. Otoky. Boj s vlhkostí, to když křehkou kůží na různých místech začala prosakovat tekutina. „Mami, Jana tě umyje a pak dostaneš kávu.“ „Coó?“ Takhle začínala naše rána u těch dvou žen. Za pár týdnů to bude rok, co mi v úterý večer zazvonil telefon.
Z rozhovoru s mojí babičkou byste mnohému nerozuměli. Lékaři pro to mají pojmenování slovní salát. Rozhodně neví co je dnes za den. Je opravdu vážně nemocná, nechodící. Má dceru která ji věnovala poslední dva roky a nechce ji opustit ani příští měsíce. Babiččin život doma svojí činností významně podpořila nezisková organizace Cesta domů. Návštěva jejich lékařky a zdravotního bratra byla zlomovou událostí ve chvíli kdy od babiny dávali ostatní lékaři, zdravotníci a sociální pracovnice ruce pryč. Dvakrát denně za babičkou dochází sestra z Gerii. Když se u babičky sejdeme, je nás pět žen tří generací. Povídáme, často řešíme neřešitelné, často se smějeme, často se hádáme, někdy pláčeme. Je nás pět a každý den kdy tomu tak bude je dar.